3. červenec 2017

Milí bratři a sestry,

slyšeli jsme opět pouhých 6 veršů Ježíšovy přímé řeči, směřující k jeho učedníkům všech dob a všech kultur, univerzálně platných pro všechny. Tato slova ukazují velikost Ježíšovu, ale i velikost jeho učedníků. I o těchto slovech platí: „Nebe a země pominou, ale má slova nepominou“ stejně tak, jako: „Blahoslavené jsou vaše uši, že slyší, co slyšíte vy.“ Opravdu, jen Bůh může mít tak vysoké požadavky, jako má Ježíš – to ukazují první tři verše; a jen Bůh může pozvednout člověka k takové výši, jakou má jeho učedník – o tom svědčí tři verše další.

„Kdo miluje otce nebo matku více nežli mne, není mne hoden.“ Pán Ježíš nežádá jen, abychom věřili, že on je Bůh, žádá, abychom ho milovali. A dokonce, abychom jej milovali víc, než je možno milovat v těch nejsilnějších a nejdůležitějších lidských vztazích. Kdo z lidí by mohl žádat, abychom jej milovali víc, než otce a matku, kteří jsou na té pozemské rovině (v normální rodině) největšími dobrodinci svých dětí? Ježíš, v nejhlubším smyslu „jediný učitel“, nám dává poznat, že je ještě někdo jiný, kdo je naším dobrodincem, kdo nás zahrnuje láskou větší, než jaké by byl schopen i ten nejlepší pozemský otec; láskou větší, než jaké by byla schopna i ta nejlepší pozemská matka - a to je Bůh, který nám zjevil svou tvář v Ježíši Kristu. Jen Bůh může, a právem, žádat, abychom jej milovali víc, než otce i matku, abychom jej milovali celým srdcem, celou myslí a ze vší síly. Ten, kdo miluje, touží být milován – v tomto případě tím spíše, když ví, že my lidé, můžeme dosáhnout pravého života a štěstí právě jen tehdy, když budeme milovat Boha.

„Kdo miluje syna nebo dceru víc nežli mne, není mne hoden.“ – vše, co už bylo řečeno, platí i o tomto verši. Kdo by mohl žádat, aby otec a matka milovali někoho víc, než dítě, onen překrásný květ jejich vzájemné lásky. A přece Bůh, který z lásky dal život i jim oběma, i jejich dítěti, je hoden lásky ještě větší. Milovaný se stává životem toho, kdo ho miluje: Ti, kdo se milují, si vzájemně dávají to, co mají a co jsou. Jestliže jsem pro něj, pro Ježíše tak, jako on je pro mě, pak jsem ho skutečně „hoden“, jsem s ním jedno v jediné lásce.

„Kdo nebere svůj kříž a nenásleduje mě, není mne hoden“ – láska se projevuje nejen citem a nejen „děláním“ (ve smyslu: „cokoli jste udělali pro toho nejposlednějšího, pro mne jste udělali“), ale projevuje se také obětí, ochotou snášet utrpení, neboli nést kříž. Každý má svůj, specifický kříž, daný už genetickou výbavou, ať už fyzickou nebo psychickou; daný rodinou, prostředím, v němž žije, dobou, okolnostmi mírovými, válečnými, politickými, ekonomickými, zdravotními .... a tak bychom mohli pokračovat. Bůh o nich všech ví, zcela určitě s mnohými trpícími nesmírně soucítí, můžeme říci: trpí s námi; a nakonec v utrpení svého syna všechny tyto bolestné okolnosti dokonce na sebe vzal. „Byly to však naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal...“ řekl už Izaiáš (53,4) nebo sv. Pavel: „ze všech stran se na nás valí Kristovo utrpení“ (2 Kor 1,5) Snad si to můžeme přirovnat k obrazu, jako by jeden kříž, ten můj kříž, nesli dva – tu těžší část nese Ježíš, tu zbývající já. Utrpení, kříž můžeme vidět a chápat jako styčný bod s Kristem ukřižovaným, trpícím, s Kristem, volajícím na kříži: „Bože můj, proč jsi mne opustil“. A jestliže On trpěl pro mne, (stejně jako pro všechny ostatní), tak i já mám možnost jej následovat, tj. zacílit své utrpení pro něj, a spolu s ním pro spásu lidí. A jestli tedy On trpěl pro mne tak nepředstavitelně, a nakonec dal i svůj život, tak pokud nejsem já ochoten podobným způsobem nést svůj kříž, pak opravdu nejsem hoden svého Pána, Ježíše Krista.

„Kdo nalezne svůj život, ztratí ho, kdo však ztratí svůj život pro mne, nalezne ho.“ – kdo si sobecky chce svůj život „užívat“ (strašné slovo), ztrácí ho, protože přestává žít jako Boží syn a bratr svých bližních. Život totiž je k tomu, aby se ztrácel. Nejen proto, že jsme smrtelní, ale především proto, že žít znamená milovat a milovat znamená učinit ze svého života dar. Život je jako dýchání, vdechujeme a vydechujeme; přijímáme lásku, a máme ji nezištně zase dávat. Sobec jenom přijímá, ale nedává. (je to princip „černé díry“, do sebe zhroucené hvězdy, která vše pohltí, z níž neunikne ani jediný paprsek světla) Opakem je Slunce, nejkrásnější obraz Boha, který stále dává; a pak ta malá slunce, to máme být my, jeho učedníci. Svou představu o životě neztrácíme proto, že bychom jím opovrhovali, ale dáváme jej z lásky k Ježíši.

„kdo vás přijímá, mne přijímá“ – vyslanec je roven tomu, kdo jej vysílá. Syn Otci, který jej poslal; učedník Kristu, který posílá jej. V tom je velikost nás, Kristových učedníků. Ježíš nás pozvedá na svou úroveň. Jsme sjednoceni s ním, který je sjednocen s Otcem. „Kdo podá třeba jen číši vody jednomu z těchto nepatrných, protože je to můj učedník, nepřijde o svou odměnu.“ Dobro, které bližní prokazují nám, prokazují Ježíši, a stejně tak zlo, jehož se vůči nám dopouštějí, tím také zasahují Ježíše. Ale platí to i tak, že co my děláme svým bratřím a sestrám, jak v dobrém tak ve zlém, to děláme Pánu Ježíši.

Kéž bychom si tedy do pokladnice svého srdce uložili i dnešní jeho slova a do dalšího života odnesli tu velkou touhu, abychom byli hodni svého Pána, tím že se budeme snažit milovat jej nade všechno, že budeme vše, co děláme, dělat pro něj, že se budeme snažit ve světle dnešního Božího slova uchopit i svůj kříž, když ucítíme, jak se nám jeho tíha vrývá do ramene. A tom správném smyslu budeme chápat i svou velikost, ne abychom se povyšovali, ale abychom cítili svoje sjednocení se svým Pánem. Amen.