26. červen 2017

Milí bratři a sestry,

dnešní krátký úryvek evangelia, pouhých 8 veršů, je velkým povzbuzením pro jeho učedníky v situaci, kterou náš Pán v předcházejícím odstavci popsal slovy: „Hle, já vás posílám jako ovce mezi vlky“. (Mt 10,16) A opravdu to vidíme, a nejednou máme i příležitost zakoušet, na nejrůznějších rovinách společenského života, politiky, podnikání i různých myšlenkových proudů, že tato Ježíšova charakteristika je velmi výstižná a stále aktuální, a to i přes relativní blahobyt, který zakoušíme. Ve starém Římě to vyjadřovali příslovím: „Člověk člověku vlkem“; tento postoj byl doveden k dokonalosti marxistickou ideologií, která se vtělila do komunismu a nacismu (gulagy, koncentráky a masové hroby o tom vyprávějí děsivá svědectví). Ve stejném duchu pokračují i dnešní mocenské boje, zneužití náboženství pro ekonomické zájmy, nelítostné drancování přírody; genderová ideologie, která chce zničit rodinu a ovládnout i samotného člověka, podporována Spojenými státy i Evropskou unií, je v OSN vnucována jednotlivým státům pod ekonomickými pohrůžkami. ... „Hle, já vás posílám jako ovce mezi vlky“.

Ale Pán Ježíš do této situace třikrát opakuje: „Nebojte se“ – jistě je to proto, že nám chce naléhavě připomenout, že nejsou jen ovce a vlci, je také dobrý Pastýř, z jehož rukou ovce nikdo nemůže vyrvat (Jan 10,28); je také Otec na nebesích, z jehož ruky je také nemůže vyrvat nikdo (Jan 10,29). Pán nás do této situace posílá, ale ne samotné, On i Otec jsou vždy s námi. Zahleďme se ale i dnes na jeho slova trochu detailněji:

„nic není tak tajného, že by to nebylo odhaleno“ – zdánlivá prohra dobra je veliké tajemství, které světské moudrosti zůstává skryté. Co brání lidem ho vidět, je závoj kříže, typický pro Boží lásku, zjevující se skrze něj. Ten však, kdo je uzdraven ze slepoty, vidí to, co běžně lidský zrak nikdy nemůže spatřit: Boha, který daroval sebe sama. Boha nikdo nikdy neviděl, ale v Ježíši Kristu nám On odhalil svou tvář.

„co se vám říká ve tmě, povězte na světle“ – Ježíš je světlo, které přišlo do temnot. Učedníci ho přijali a šíří ho. Skrze jejich službu vchází svět do světla pravdy.

„co se vám šeptá do ucha, hlásejte ze střech“ – i to, co Ježíš říkal učedníkům v soukromí, má být nabídnuto všem – ovšem se zachováním pravidla: „neházejte svaté věci psům a perly vepřům“.

„Nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, duši zabít nemohou“ – „Vlci“ mohou zabít tělo, tělo však není sám život: pochází ze země a vrací se do ní. Duše člověka je nesmrtelná – to je naše víra. Duši – naše pravé „já“ – nemůže vytrhnout z Boží ruky nikdo, jen člověk sám, pokud se vědomě a dobrovolně od Boha odvrátí, ať už slovem nebo životem, a v tomto stavu setrvá do konce svého pozemského bytí.

„Spíše se bojte toho, který může zahubit v pekle duši i tělo“ – dnes se lidé většinou bojí fyzické smrti, ale toho, že mohou ztratit život věčný, se nebojí, vůbec se tím nezabývají, přesto že dostali od Boha rozum, inteligenci, aby na to mohli přijít, a mají do srdce vloženou touhu po pravém životě.

„Copak se neprodávají dva vrabci za halíř, a ani jeden z nich nespadne na zem bez vědomí vašeho Otce“ – ani život a smrt jednoho vrabce nejsou pro Boha zanedbatelné. A přitom on není otcem jejich, ale „vaším“ říká nám Ježíš. My, Boží děti, bychom se považovali za něco menšího než nějaký vrabec, kdybychom si mysleli, že se Bůh námi nezabývá. Jsme v jeho rukou, dobře ukryti. Někdy si děláme zbytečné starosti se smrtí a úzkostlivě si zajišťujeme pozemský život: ale smrt stejně přijde tak jako tak. Snažme se neztratit život, který nám dává Otcova láska. Smrt je biologická skutečnost, ale má být pro nás také narozením k novému životu. Naším pánem není smrt, ale Pán života.

„u vás však jsou spočítány i všechny vlasy na hlavě“ – člověk sám neví, kolik jich má, a někdo je ani nemá... A přesto ten, který volá hvězdy jménem má spočítány také vlasy na tvé hlavě. Jestliže se stará i o ty nejmenší drobnosti svých dětí, jak by se nepostaral o ně samé! „Nebojte se!“ zdůrazňuje Ježíš „máte větší cenu než všichni vrabci.“

„Ke každému, kdo se ke mně přizná před lidmi, i já se přiznám před svým Otcem v nebi.“ – konečné a definitivní rozhodnutí o své věčnosti činí každý člověk sám, tím jaký postoj zaujímá k Ježíši Kristu. Přiznávám se k němu vděčností lásky – „on mě miloval jako první a vydal se za mne“ (Gal 2,20). Můj budoucí věčný život u Otce, v Otcově domě závisí na tom, jak se nyní před lidmi přiznávám k Synu. Boží soud, jediná věc, která v dějinách má váhu a trvá, je vložen do mých rukou, je svěřen mé odpovědnosti: já jsem soudcem sebe sama. Vyznání není jen záležitostí úst, znamená náležet Ježíši srdcem i životem.

„Ale každého, kdo mne před lidmi zapře, zapřu i já před svým Otcem v nebi.“ – milí bratři a sestry, nelze zamlčovat, skrývat nebo si nevšímat i těchto Ježíšových slov. To, co jsme si teď připomněli, není překlep ani špatný překlad. Ježíš nás nechce strašit, ale uvádí nás do reality, a to zavčas. Za branou smrti není jen nebe, ale i peklo. Těm, kteří se mohli odvolat jen na svoje stolování s Ježíšem, ale ne na správný život (Pane, my jsme s Tebou jedli a pili, učil jsi u nás na ulicích), říká on sám: „Neznám vás ... pryč ode mne, všichni jste páchali nepravosti.“ (Lk 13,25-27) Těm, kteří mu neposloužili v těch posledních bližních, říká: „Pryč ode mne, vy zlořečení, do věčného ohně, připraveného ďáblu a jeho andělům.“ (Mt 25,41) Na toto nemáme zapomínat;

ale přede vším máme mít před očima ono Kristovo: „Nebojte se, ... jako Otec miloval mne, tak jsem já miloval vás, zůstaňte v mé lásce“. A právě to nám Pán zanechal zkoncentrované ve mši sv., v těch slovech: „To je mé tělo, které se za vás vydává.“ To mějme před očima. Amen