Spravedlnost podle Josefa

Svatý Josef nutně předpokládal, že Maria porušila zasnoubení - byla totiž v požehnaném stavu - a že ji musí, v souladu se Zákonem, propustit; mohl se přitom rozhodnout mezi veřejným právním úkonem a soukromou formou. Mohl Marii postavit před soud, anebo jí vystavit soukromý rozlukový list. Josef se rozhodnul pro druhou možnost, aby Marii „nevystavil hanbě“. Evangelista Matouš v Josefově rozhodnutí spatřoval znamení, že byl „spravedlivý“.

Spravedlivý

Obraz pastýře hraje v Bibli velkou roli. Povolání pastýře se postupně stává velkým ideálem. Dříve byli praotcové Starého zákona pastýři. Proto se tvrdí, že byl od svého stáda povolán David za krále a Amos za proroka vyvoleného národa. Pastýři jsou v novozákonním vánočním příběhu jmenováni jako první svědci narození Mesiáše. Na různých místech Písma (a také u starých národů jako Sumeritů, Babylóňanů, Asyřanů a u Řeků) jsou vůdcové či představení lidu přirovnáváni k pastýřům.

Pokud se zamýšlíme nad významem velikonočních událostí, zvláště Ježíšova zmrtvýchvstání, měli bychom také připomenout, že k jejímu slavení "v malém" jsme zváni každý týden - při nedělním eucharistickém shromáždění. Církev tuto událost v neděli nejen připomíná, ale tajemným způsobem ji zpřítomňuje k oslavě Boha a posvěcení věřících. Bylo by velkým ochuzením chápat neděli jen jako den, kdy musíme do kostela a kdy se nemá pracovat. Jedním z nejčastějších problémů týkajících se svěcení neděle je její vztah k starozákonní židovské sobotě.

Podle staré tradice se první neděle po Velikonocích - druhá neděle velikonoční - nazývá Bílá neděle - "Dominica in albis". Tento den neofyté (ti, kteří byli pokřtěni na Velikonoční vigilii) odložili svůj bílý šat - symbol světla.

Neděli Božího milosrdenství stanovil papež Jan Pavel II. v den svatořečení polské řeholnice Faustyny Kowalské, skromné polské sestry, která se narodila v roce 1905 a zemřela v roce 1938 a byla horlivou hlasatelkou milosrdného Ježíše. Faustyna byla svatořečena 30. dubna v jubilejním roce 2000.

Smysl čtyřicetidenního zjevování. Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili.

Jak už předznamenává sám název Velikonoce - Veliká noc, jedná se o největší svátky církevního roku. Původ Velikonoc musíme hledat v události, která se stala někdy mezi léty 1300 až 1200 před Kristem. Tehdy Bůh poslal Mojžíše aby vyvedl Izraelský národ z otroctví v Egyptě. Díky mimořádnému Božímu působení i neobyčejné osobnosti Mojžíše se pouť ke svobodě podařila a Izraelité doputovali do země, které říkali Zaslíbená, a to zaslíbená od Boha. Ono vyjítí z Egypta se stalo jedné noci, která se pak už navždy nazývá Veliká.

Skončil proces, vzor všech nespravedlivých soudních procesů, byla to justiční vražda, do které jsme zapleteni i my. Soudce byl bezcharakterním zbabělcem. Svědkové byli podstrčení lháři. Celé soudní řízení bylo výsměchem všemu právu. Obžalovaný se nesměl hájit. Jak promluvil, byl násilím umlčen. Vojáci si pak rozebrali to málo, co měl, ještě zaživa. Ježíšovi nepřátelé si mnuli ruce, že jej konečně umlčeli. Ježíšovi přátelé se krčí, schovávají, utíkají a naříkají se slovy: "A my jsme doufali, že to je ten, kdo zachrání náš lid."

Jan 13, 5   Pak Kristus nalil vodu do umyvadla a začal učedníkům umývat nohy a utírat je plátnem, jímž byl přepásán.

Kristus, který je Pánem všeho stvoření a Mistrem pro své učedníky i pro nás, sestupuje, sklání se, odkládá svůj šat slávy a stává se otrokem. Stojí u dveří a slouží i nám jako otrocký sluha – myje nám nohy. To je smysl jeho celého života i utrpení, že se on, Mistr a Pán, sklání k našim ušpiněným chodidlům, k našemu pošpiněnému lidství a očišťuje nás s velkou láskou, jejíž žár nelze uhasit.

Navzdory nejisté textové tradici se nedá textu dnešního evangelia snadno odepřít jeho historicita. Proti popření historicity vypovídají představy a poměry, které zcela zapadají do doby Ježíšovy. Především je ale Ježíšovo chování tak nezaměnitelně originální, že se sotva může tvrdit, že příběh Ježíš – hříšnice je vymyšlený. Ztěží budeme hledat historické místo tohoto úryvku v době Ježíšově ve sporech židů o zákon, do kterých by chtěl opakovaně pisatel vtáhnout také Ježíše.

Dnešní evangelium je známé podobenství o marnotratném synu, které by se mělo správněji nazývat "podobenství o milujícím otci" a nebo ještě lépe, když vycházíme z toho, že evangelista Lukáš celou řeč i s  tímto podobenstvím směřoval k farizeům a učitelům zákona, "kritika otcovy lásky."