28. březen 2017

Svátek Zvěstování Páně  25. března následuje po pěti dnech od svátku sv. Josefa, zvláště letos jsme jej slavili v jednom týdnu. Tento svátek se již od roku 1991 z rozhodnutí ČBK slaví jako "Den modliteb za úctu k počatému životu a za nenarozené děti".

V Napajedlech, kde Anička Zelíková obětovala svůj život Bohu na smír za potraty, se koná Pouť za nenarozené děti, kterou každoročně zaštiťuje olomoucký arcibiskup Jan Graubner. Letos byl hlavním celebrantem P. Antonín Basler. Redakce jej požádala o promluvu, kterou pronesl při mši svaté.

Milí bratři a sestry,

tak skrytě, jak je skryto početí člověka, je skryt v právě slyšeném evangeliu snad nejúžasnější okamžik v dějinách lidstva, totiž okamžik početí člověka, který je zároveň Bohem – synem Boha Otce od věčnosti a synem Panny Marie v čase. Věříme, že v okamžiku, kdy Panna Maria vyslovila svůj souhlas s Boží nabídkou účasti na díle spásy tlumočenou andělem, Duch Svatý svou mocí způsobil zázračné početí tohoto nového člověka. Jde o nový začátek, nové stvoření, na němž ovšem skrze svoje křestní spojení s Ježíšem máme účast i my všichni. Velikost člověka, lidského života, je dána už od stvoření Adama k obrazu a podobě Boží, ale je nepředstavitelně umocněna tím, že Bůh sám se stal tělem, člověkem, jedním z nás. A jedině tehdy, když člověk je schopen vnímat velikost nekonečného Boha, je schopen uvědomovat si i velikost vlastního bytí.

Tento nový začátek lidského bytí se děje v pokorné panně z Nazareta, v Marii. Její dítě, Ježíš v sobě zahrnuje celé lidstvo, celé lidské dějiny, a dává jim nový, rozhodující směr k novému lidství. „Všem, kdo ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi, těm, kdo věří v jeho jméno, kdo se zrodili ne z krve, ani z vůle těla, ani z vůle muže, ale z Boha.“ píše sv. Jan. (1,12)

Vraťme se ale ještě k překrásnému úryvku Lukášova evangelia. Začíná časovým údajem odkazujícím na šestý měsíc Alžbětina těhotenství, čímž je propojen osud i poslání obou příbuzných žen a tím i jejich dětí. Na andělově pozdravu je nápadné, že se na Marii neobrací obvyklým hebrejským výrazem „šalom“ – pokoj tobě, ale řeckým výrazem „chaire“, který klidně můžeme překládat jako „zdrávas – buď zdráva“ jak tomu je v modlitbě církve, sestavené ze slov příběhu zvěstování. Nicméně bude správné dát na tomto místě zaznít vlastnímu významu slova „chaire“: raduj se! Tímto andělovým zvoláním – můžeme-li to tak říci – v pravém smyslu začíná Nový zákon. Radost se tady ukazuje jako vlastní dar Ducha Svatého. Andělův pozdrav tak rozeznívá akord, který potom dál zní celým časem církve. „Raduj se“ je řecký pozdrav, a odtud už andělovo slovo otevírá i bránu národům světa; naznačuje univerzalitu křesťanského poselství. Maria má tedy porodit dítě, o němž anděl mluvil jako o „Synu Nejvyššího“ a „Synu Božím“. Už v těchto slovech anděla se tedy objevuje tajemství Nejsvětější Trojice – je řeč o Synu, tím i o Otci, i Duchu Svatém. V Ježíšově jménu je skrytě obsažen tetragram: JHVH, tajemné jméno Boží z hory Choreb, a je rozvinut do výroku: Bůh zachraňuje. Jméno ze Sinaje, které tam takříkajíc zůstalo neúplné, je dopovězeno. Bůh, který je, je Bohem přítomným a zachraňujícím. V Ježíši se naplňuje zjevení Božího jména, které začalo v hořícím keři. „Zjevil jsem tvé jméno lidem“ řekne Ježíš krátce před svou smrtí ve velekněžské modlitbě.

Mariina odpověď na andělovo zvěstování se rozvíjí ve třech krocích. První reakcí je úlek, ale pak nenásleduje bázeň, nýbrž Maria o andělově pozdravu v nitru uvažuje, přemýšlí. Tak už zde vystupuje do popředí rys, který je pro obraz Ježíšovy matky příznačný, a s nímž se v evangeliu setkáme v podobné situaci ještě dvakrát: zvažování slov v nitru. Maria nezůstává u prvního úleku z Boží blízkosti v andělovi, ale snaží se porozumět. Jeví se nám tedy jednak jako nebojácná žena, která i tváří v tvář neslýchanému zachovává rozvahu. Zároveň stojí před námi i jako žena niterná, podržuje si jednotu srdce a rozumu, snaží se rozeznat celek Božího poselství. Takto je obrazem církve, která uvažuje nad Božím slovem, snaží se mu porozumět v celistvosti a darované uchovává v paměti.

Záhadná je pro nás druhá reakce. Maria se stručně a krátce zeptá: „Jak se to stane, vždyť muže nepoznávám.“ Tato otázka vypadá nepochopitelně, neboť Maria byla přece zasnoubena a podle židovského práva už měla postavení rovné manželce, i když ještě u muže nebydlela. Tato Mariina otázka zůstává záhadou, nebo lépe řečeno – tajemstvím. Z důvodů, které nám nejsou jasné, Maria nevidí cestu, jak by se mohla stát matkou Mesiáše manželským soužitím. Anděl jí potvrdí, že se nemá stát matkou obvyklou cestou po uvedení do Josefova domu, ale že bude skrze Ducha Svatého „zastíněna mocí Nejvyššího“, a naléhavě ji utvrzuje: „Vždyť u Boha není nic nemožného.“

Pak následuje třetí reakce, vlastní Mariina odpověď, její prosté „ano“. Prohlašuje, že je služebnicí Páně – „ať se mi stane podle tvého slova“. To je okamžik svobodné, pokorné a zároveň velkomyslné poslušnosti, kdy se děje nejvyšší rozhodnutí lidské svobody. Maria se stává matkou svým „ano“. Myslím, že je důležité naslouchat i poslední větě příběhu zvěstování u svatého Lukáše: „a anděl od ní odešel.“ Velká chvíle setkání s Božím poslem, kdy dochází k obratu celého života, míjí, a Maria zůstává sama s úkolem, který je vlastně nad veškeré lidské schopnosti. Neobklopují ji andělé. Musí jít dál cestou, která povede mnoha temnotami až po noc kříže. Jak často se Maria v takových situacích vracela k hodině, kdy k ní mluvil Boží anděl, a znovu naslouchala pozdravu: „Raduj se, milostiplná“ i útěšnému: „Neboj se“. Anděl odchází, poslání zůstává a s ním zraje niterná blízkost Bohu, vnitřní vidění a dotýkání se jeho blízkosti.

Protože o Synu nejvyššího hovoříme už od okamžiku početí, pak je velmi logické, že právě tento den byl stanoven jako den, kdy děkujeme za dar počatého života, a prosíme Pána o pomoc při úsilí zamezit velký hřích všech staletí lidských dějin a zvláště doby naší, kdy se zabíjení nenarozených stalo jedním z nejvýnosnějších průmyslových odvětví.

Ještě v době, kdy bylo umělé přerušení těhotenství zakázáno zákonem, kdy nebylo tak časté, v době, kdy ještě nebyly praktikovány mnohé další způsoby zabíjení nenarozených dětí, obětuje svůj mladý život za hřích interrupce Anna Marie Zelíková z moravských Napajedel. Na usmíření Boha za hřích zabíjení nenarozeného života nabízí svůj mladý život: Krev za krev, život za život. Nepůsobí si sama žádnou újmu na zdraví, ale ponechává na Bohu, zda on oběť přijme. Nevysvětlitelným způsobem děvče plné života, kypící zdravím těžce onemocní. Anička to považuje za přijetí své oběti od Boha. Když se tak stane, neprosí za uzdravení, ale v poslušnosti se podrobuje všem druhům léčení, které jsou od ní vyžadovány. Anička nabídla svůj život v oběť na smír za hříchy interrupce o Velikonocích roku 1938.

Proto při mši sv. budeme děkovat za dar počatého života, budeme děkovat také za život Aničky Zelíkové, členky III. řádu karmelského. Svou životní oběť zakončila ve čtvrtek 11. září 1941 při ranním zvonění Anděl Páně se šťastným úsměvem a se slovy: „Všechno je tak krásné. Nechtěla bych s nikým měnit. Miluji Ježíše, mám ho tolik ráda.“

A rád bych doporučil, abychom vždy, když se modlíme modlitbu Anděl Páně, a měli bychom se ji modlívat třikrát denně, jak nás k tomu volá hlas zvonů, abychom se ji modlívali i na úmysl za odstranění tohoto velikého zla, namířeného proti klíčícímu životu. Jádrem této modlitby je přece právě tajemství vtělení Božího Syna, a Matka Boží jistě přidá svou přímluvu k našim prosbám. Amen.