31. říjen 2014

Mihotavé světlo svící osvětlující jména předků vytesaná do chátrajících náhrobků. Jejich barvité osudy se již setkaly v životní jistotě smrti. Vzpomínáme... Oblaka páry nám stoupají od úst při modlitbě a mrazivý vzduch sráží hlavičky chryzantém k zemi a mění jejich svěží zeleň v chmurnou hněď. Skrze životy předků a Boží požehnání je nyní darován život nám...

"Jsme za to rádi, jsme za takový dar vděční?", ptám se sám sebe v kulisách šeřícího se hřbitova. "Darovanému koňovi na zuby nehleď", říkávali dříve rezolutně a s oblibou rozšafní červenolící hospodáři i moje stařenka. "Šak ba, co sa furt budu...", chce se mi hned dodat spěchaje ze hřbitova domů do tepla. Moci tak doma přiložit do kamen a poslouchat jen to kvílení a praskání hořícího dřeva namísto hukotu hořícího plynu v kotli a tichého mlaskání nekompromisně počítajícího plynoměru. Být jako u stařenky v kuchyni, přivřít pomalu oči a jen spokojeně podřimovat. Umět taky přivřít oči tu nad tím nebo tam nad oním. Mít tak dostatek pokory a shovívavosti, umět se netrápit budoucností.

No, připadám si spíš jako zpychlý rychtář nebo nositel vody do mlýna, ozývá se mé JÁ sebekriticky, takže se raději ještě hlouběji zavrtám do kabátu. "Prosím ťa, šak sa také aj nosíš jak nejaký ten Hogo Fogo a přitom vyrostls na hnoji!", nese se ke mně od pomyslného bodrého strýčka s kloboukem trochu na stranu. Který vy to jste strýčku, že jste tak chytrý? "Šak ba, co sa furt budu...", nechce se mi zas až tak moc ochotně dodat při připomínce mého původu a raději přidám do kroku. "...ale nikomu to neříkajte, na to tu už néni dneskaj nikdo zvědavý!", důrazně ve své lidské ješitnosti navádím toho imaginárního, bezelstného a usměvavého, životem vyučeného mudrce, zatímco už odemykám dveře domu. Rychle je pak za sebou přibouchnu, symbolicky onomu strýčkovi před nosem. Bodejť, kdo ví, co bych se ještě dozvěděl! A tož tak, vidíte jak s tím darem nakládám..., pomyslím si sedíce už v křesle a píšící vám tato moudra:

"Chtěl bych nám jen přát, aby až nám svíce také dohoří, byl náš uplynulý život smířlivým a plným naděje, ne prchlivým útěkem do nicoty lemovaným věčným lamentováním."