9. duben 2017

Stojíme mezi mnoha lidmi na Olivové hoře, vidíme oslátko a na něm sedícího člověka. Mumraj, provolávání slávy, ale také neustálé dotazy ze všech stran: "Kdo je to?" V tichu dnů, které přijdou, hledejme na ni odpověď i my... Otec Antonín Basler nám svou promluvou pomůže.

Milí bratři a sestry,

pašije, které jsme právě vyslechli, jsou čímsi vlastním pro Květnou neděli, jsou jakýmsi celkovým pohledem na to, na co ve Svatém týdnu budeme nahlížet v jednotlivých dnech. My se nyní společně zamyslíme nad událostí dnešního dne, kterou je Ježíšův slavný vjezd do Jeruzaléma. Ježíš se vydal z Galileje s 12 učedníky, ale postupně se k nim přidával stále větší zástup poutníků. Evangelista vypráví, že cestou z Jericha už Ježíše následovalo „množství lidu“. (Mt 20,29) Davem se nesla myšlenka na Davida a s ním spjaté mesiánské naděje. Není Ježíš, s nímž jdou, možná opravdu ten očekávaný nový David? Nepřichází s jeho vjezdem do Svatého města chvíle, kdy bude obnoveno davidovské království? Přípravy, které Ježíš koná, tuto naději posilují.

To, že Ježíš vjíždí do města na vypůjčeném oslátku, se nám může jevit velmi prostě, ale pro Ježíšovy židovské současníky je v tom mnoho tajuplných odkazů, zvláště ten z proroka Zachariáše (9,9), který je samotným Matoušem citován: „Hle, tvůj král k tobě přichází, pokorný, sedí na oslu, na oslátku, mláděti soumara.“ On je král, který vymýtí válečné luky, král pokoje a král prostoty, král chudých. Ježíš opravdu vznáší královský nárok. Chce, aby jeho cesta a jeho konání byly chápány skrze přísliby Starého zákona, jež se v něm stávají skutečností Starý zákon mluví o něm – a naopak: on jedná a žije v Božím slově, nikoli svým vlastními programy a přáními. To, že staví na Božím slově, zároveň vylučuje „zélótský“ výklad království: Ježíš nestaví na násilí, nevyvolává vzpouru proti Římu. Jeho moc je jiného druhu: je to Boží chudoba, Boží pokoj, v čemž jedině vidí spásnou moc.

Také prostírání plášťů na oslátko a na cestu má svou tradici: co učedníci konají je určitým gestem uvedení na královský trůn, vyrostlým z davidovské tradice. Nadšení učedníků se přenáší na poutníky; prostírají svoje šaty na cestu, po níž přijíždí Ježíš. Ze stromů lámou ratolesti a provolávají slova žalmu 118, která se v jejich ústech stávají mesiášskou proklamací: „Hosana! Požehnaný, který přichází ve jménu Páně! Požehnané království našeho otce Davida, které přichází! Hosana na výsostech!“ Matouš píše: „vzrušení zachvátilo celé město a lidé se ptali: Kdo je to?“

Církev už od prvních dob zachytila jádro této události a vložila je do své bohoslužby. Jako Pán tehdy vjel do Svatého města na oslátku, tak ho církev viděla přicházet znovu a znovu v pokorné podobě chleba a vína. Slovy ve chvalozpěvu „Svatý, svatý ...“ po prefaci vítá Církev Pána ve svaté Eucharistii jako toho, který přichází teď, který vstoupil do jejího středu. A zároveň ho vítá jako toho, kdo stále zůstává přicházejícím a vede nás ke svému příchodu. I my po celý život dorůstáme do plnosti odpovědi na otázku „Kdo je to?“ Teoretickou odpověď známe: Bůh, ale v poznání hloubky tohoto tajemství nám stále ještě tolik chybí.

Blížíme se k němu jako poutníci; a on nám jde vstříc jako poutník a bere nás s sebou do svého „vzestupu“ ke kříži a zmrtvýchvstání, k definitivnímu Jeruzalému, který roste už uprostřed tohoto světa ve společenství s jeho tělem, s církví. Amen.