C.VEL.4 Svatý Josef – spravedlivý.

Spravedlnost podle Josefa

Svatý Josef nutně předpokládal, že Maria porušila zasnoubení - byla totiž v požehnaném stavu - a že ji musí, v souladu se Zákonem, propustit; mohl se přitom rozhodnout mezi veřejným právním úkonem a soukromou formou. Mohl Marii postavit před soud, anebo jí vystavit soukromý rozlukový list. Josef se rozhodnul pro druhou možnost, aby Marii „nevystavil hanbě“. Evangelista Matouš v Josefově rozhodnutí spatřoval znamení, že byl „spravedlivý“.

Spravedlivý

Označení Josefa výrazem „spravedlivý“ (cadik) sahá daleko za rozhodnutí dané chvíle: podává celkový obraz svatého Josefa a zároveň ho řadí mezi velké postavy Starého zákona – počínaje Abrahámem, spravedlivým.

Můžeme-li říci, že formu zbožnosti, kterou před sebou máme v Novém zákoně, vystihuje a shrnuje výraz „naplněný vírou“, pak ve Starém zákoně vystihoval celek života podle Písma svatého pojem „spravedlivý“.

Žít z Božího slova

Klasický obraz „spravedlivého“ skýtá žalm 1. Můžeme jej brát takříkajíc jako duchovní portrét svatého Josefa. Spravedlivý je podle žalmu člověk, který žije v živém doteku s Božím slovem, „má zalíbení v Hospodinově zákoně“. Podobá se stromu zasazenému u vodních toků, který ve svůj čas nese plody. Vodními toky, z nichž se vyživuje, je přirozeně míněno živé Boží slovo, do něhož zapouští kořeny svého bytí. Boží vůle mu není jen zvnějšku uloženým zákonem, nýbrž radostí. Zákon se mu sám od sebe stává evangeliem, radostným poselstvím, protože jej čte v osobní, láskyplné oddanosti Bohu a takto se jej učí žít z nitra a rozumět mu. 

Spoléhat se na Boha

Vystupuje zde do popředí osobní charakter spravedlnosti – spoléhání se na Boha, které dává člověku naději. Obraz člověka, který má kořeny v živé vodě Božího slova, který žije v dialogu s Bohem a díky tomu trvale nese plody – tento obraz se konkretizuje v popsané události, jakož i ve všem, co se později o Josefovi z Nazareta vypráví. Po té, co je Josef konfrontován Mariinim početím ve stavu zasnoubení, jde o to, aby Zákon Josef správně vyložil a použil. Josef tak učinil v lásce: Marii nechtěl veřejně vystavit hanbě. Chtěl její dobro, i ve chvíli velkého zklamání. Neztělesňoval onu navenek zvrácenou formu zákonnosti, kterou pranýřoval Ježíš v Mt 23 a proti které bojoval i Pavel. Žil Zákonem jako evangeliem, Zákon mu byl radostnou zvěstí. Hledal cestu jednoty práva a lásky. A tak byl vnitřně připraven na novou, neočekávanou a lidsky neuvěřitelnou zprávu, které se mu dostalo od Boha.

Anděl ve snu

Zatímco k Marii anděl „vešel“ (Lk 1,28), Josefovi se anděl pouze zjevil ve snu – ovšem ve snu, který byl skutečností a zjevoval skutečnost. Vidíme zde další podstatný rys postavy svatého Josefa: jeho vnímavost vůči tomu, co je Boží, a jeho schopnost rozlišovat. Pouze člověk vnitřně bdělý vůči tomu, co je od Boha, vnímavý k Bohu a jeho cestám, se může takto setkat s Božím poselstvím. A schopnost rozlišovat byla nutná k tomu, aby poznal, zda to byl jen sen, anebo zda u něho opravdu byl Boží posel, který k němu promlouval.

Odvaha víry

Sdělené poselství bylo ohromující a vyžadovalo mimořádnou odvahu víry. Je možné, že skutečně promluvil Bůh? Je možné, že Josef ve snu přijal pravdu – pravdu, která překračuje vše očekávatelné? Je možné, že Bůh takto započal nové dějiny s člověkem?

Vnitřní bdělost

 

Autor Matoušova evangelia na závěr příběhu uvádí, že Josef vstal a udělal, co mu anděl Páně přikázal. Dále v Písmu dnešní evangelium pokračuje tím, že Josef vzal Marii k sobě jako svoji ženu, ale „nepoznal“ ji, dokud neporodila syna. Tak se ještě jednou zdůrazňuje, že syn byl zplozen ne jím, ale Duchem svatým. A nakonec evangelista připojuje: „A dal mu jméno Ježíš.“ Josef se nám tak znovu zcela prakticky ukazuje jako „spravedlivý“: jeho vnitřní bdělost pro Boha, která mu dovoluje přijmout poselství a porozumět mu, ústí zcela přirozeně v poslušnost. Jestliže předtím rozvažoval o svých vlastních možnostech, teď ví, jak má konat správně. Josef jako spravedlivý následuje Boží pokyny, tak jak to říká první žalm.