C.VEL.3. Neděle - památka Zmrtvýchvstání

Pokud se zamýšlíme nad významem velikonočních událostí, zvláště Ježíšova zmrtvýchvstání, měli bychom také připomenout, že k jejímu slavení "v malém" jsme zváni každý týden - při nedělním eucharistickém shromáždění. Církev tuto událost v neděli nejen připomíná, ale tajemným způsobem ji zpřítomňuje k oslavě Boha a posvěcení věřících. Bylo by velkým ochuzením chápat neděli jen jako den, kdy musíme do kostela a kdy se nemá pracovat. Jedním z nejčastějších problémů týkajících se svěcení neděle je její vztah k starozákonní židovské sobotě. Bůh určil sedmý den jako den odpočinku, oddělil jej jako svatý a přikázal, že se tento den nesmí dělat žádná práce (srv. Ex 20, 8-11; Dt 5, 12-15). Ježíš podle evangelií na jedné straně dodržuje sobotu, navštěvuje ten den synagogu, předčítá z Písma a vykládá jej (srv. Lk 4, 16-38). Na druhé straně však sobotu ostentativně porušuje. Dovoluje svým učedníkům konat zakázanou práci (Mt 12, 1-12) a mnohokrát v sobotu uzdravuje (Mk 2, 2-8; Lk 13, 10-16; 14, 1-5; Jan 5, 1-18). Ježíš chce vrátit sobotě správný smysl, chce, aby byla chápána jako Boží dar svému lidu a ne pouhá povinnost znesnadňující život mnoha prázdnými předpisy. Na vrub farizeů ukazuje, že konat dobrodiní je víc než zákonicky dodržovat sobotu, a že požadavky lásky mají přednost před požadavkem zákona. "Sobota je pro člověka, a ne člověk pro sobotu" (Mk 2, 27). Ježíš se prohlašuje pánem nad sobotou (Mk 2, 28); ukazuje, že sobota není pro sobotu, ale pro Pána. Zároveň však říká, že nepřišel zákon - tedy ani sobotu - zrušit, ale naplnit (Mt 5, 17). Upozorňuje tak, že sobota nemusí být definitivní, že může být přípravou na něco významnějšího, ne zrušena či nahrazena, ale naplněna v událostech, které se teprve mají stát.

Události Starého zákona jsou předobrazy Kristových činů, v jejich světle nabývají a ukazují svůj plný smysl a zároveň je objasňují a vysvětlují (srv. Věroučná konstituce o Božím zjevení 16).

V dějinách Božího lidu nastává okamžik, kdy význam sedmého dne ustupuje jinému - prvnímu dni po sobotě, neděli, kterou Boží Syn posvětil svým zmrtvýchvstáním. Z Boží vůle se rodí nový lid a Bůh s ním uzavírá novou smlouvu, která je zpečetěna Kristovou krví. V rámci nové smlouvy se sobota ukazuje jako předobraz neděle, je přetvořena v nový den Páně, ustanovený pro nový Boží lid.

Tak jako sobota, je i neděle oslavou Stvořitele a Vykupitele. Jako první den v týdnu připomíná první den stvoření a zároveň odkazuje na "nové stvoření", stvoření nového vykoupeného lidu. Neděle zahajuje týden (na rozdíl od soboty, která jej uzavírala) a posvěcuje tak naše celotýdenní konání. Náš týden probíhá ve znamení Kristova vykupitelského díla a jeho vlády nad časem. V neděli křesťan "napodobuje" Boha tím, že se ve slavení eucharistie připojuje k jeho velikonoční oběti. Neslaví památku vyjití z Egypta, ale Kristovo zmrtvýchvstání - přechod ze smrti do života. To je pro něj základem naděje na vzkříšení, na věčné odpočinutí v Bohu. Nedělní odpočinek, v kterém se naplňuje odpočinutí sedmého dne, je vyjádřením naší touhy po věčném odpočinutí; pro svoji souvislost se zmrtvýchvstáním je zároveň znamením naší naděje a tím, že nás spojuje s Kristem v eucharistii, je také jakousi jeho předchutí (srv. 1 Kor 11, 26; Žd 4, 1-11). Proto je neděle nazvána "osmým dnem", dnem, který nelze jednoduše vřadit do našeho času, do sedmidenního týdne, neboť přesahuje do věčnosti. Je obrazem nadcházejícího "osmého dne", v němž bude nový Boží lid uveden do věčného odpočinku.

Sobota tedy nebyla nahrazena nedělí z nějaké svévole křesťanů, ale z Boží vůle v ní našla své dovršení v rámci přechodu od staré smlouvy k nové. Bůh daroval svému novému lidu tento nový den jako památku na smrt a zmrtvýchvstání svého Syna.