19. červen 2017

Milí bratři a sestry,

začínáme opět jednu etapu letošního církevního roku, jejímž charakteristickým liturgickým znakem je barva zelená, barva života. Je to něco jako oáza uprostřed pouště, zázrak života; znamení, že je dostatek vody a všechno může růst: napadají mne slova žalmu: „Jako laň dychtí po bystré vodě, tak touží má duše po tobě, Bože“ nebo: „Hospodin je můj pastýř... vodí mne k vodám, kde si mohu odpočinout, na zelené pastviny... A tak z doby velikonoční, kde jsme s naším Pánem prožili jeho (ale i naši) cestu skrze kříž ke vzkříšení, se znovu vydáváme na pouť do zaslíbené země, do nebe.

On, vzkříšený Pán, i dnes obchází všechna města a vesnice s nabídkou věčného života; je na cestě, jeho pohled je pohled milujícího Otce, který s lítostí pohlíží na mnohé svoje bloudící děti. Vydává se hledat ztracené, aby je přivedl na cestu života. Jeho putování není turistická zábava, je to putování do Otcova domu, kam chce přivést všechny svoje bratry a sestry. A způsob, který později uloží apoštolům, nejdříve sám dělá: chodí v chudobě a slouží zadarmo. Na všech místech, velkých i malých, kde se nachází nějaký člověk, tam je bratr. Nikdo není bezvýznamný. Zahleďme se opět na několik detailů.

„Ježíš učil v jejich synagogách“ – Ježíš začíná svoje poslání, svůj apoštolát u izraelského národa, z něhož sám pochází; je věrný příslibům, které dal Hospodin jeho praotcům Abrahámovi, Izákovi a Jakubovi, a teprve odtud je darováno poznání pravého Boha všem národům země. Taková jsou Boží díla, mají nepatrný začátek: Bůh začal s jedním člověkem, Abrahámem, dospěl k jednou národu, ale míří ke všem národům země.

„hlásal radostnou zvěst o království“ – je to zvěst o království jeho Otce, zahrnujícím celý svět, kde všichni lidé jsou jeho milovanými dětmi, a vůči sobě navzájem mají být milujícími se bratry a sestrami. Vzpomeňme na nejznámější modlitbu, kterou nás Boží Syn naučil: „Otče náš,... přijď království tvé“.

„když viděl zástupy, bylo mu jich líto, protože byli vysílení a skleslí jako ovce bez pastýře“ – neštěstí bloudících, ztracených lidí dojímá Boží srdce tak, že spolu s námi trpí. Člověk, který se vzdálil od Boha, je rozervaný, rozdělený v sobě, oddělený od ostatních, sražený na zem. Ovci bez pastýře hrozí záhuba. V Bibli je lid stádcem a pastýřem je sám Bůh. Pána přivádí k soucitu zjištění, že lidé jsou jako ovce určené na porážku.

„tu řekl svým učedníkům: Žeň je hojná, ale dělníků málo, proste proto Pána žně“ – Ježíš těm, které posílá, dává účast na svém soucitu s druhými. Lidstvo je zralá žeň, Ježíš je první dělník, který pracuje pro bratry s Otcovým milosrdenstvím. Čeká na spolupracovníky, na nás. Když s ním spolupracujeme, stáváme se jako On a motivujeme ke spolupráci i druhé. Z toho, že „žeň je hojná, ale dělníků málo“ Pán Ježíš nevyvozuje závěr: „Dejte se tedy do práce!“ Ale žádá, abychom prosili Otce, Pána žně. Jenom společenství s ním a dar jeho Ducha nás osvobodí od našich falešných jistot a uschopní pokračovat v Ježíšově poslání. I on sám si vyvolil své učedníky po noci, strávené v modlitbě s Otcem.

„pak si zavolal svých dvanáct učedníků“ - Ježíš k sobě volá ty, kteří budou pokračovat v tom, co před nimi dělal a říkal on sám. Rodí se církev, která má svůj kořen v Dvanácti. Dvanáct učedníků představuje dvanáct izraelských kmenů; jsou jmenováni po dvojicích a jsou vysláni po dvou. Prvním apoštolem (doslova: poslaným) je sám Ježíš, učedníci se naučili jej znát, a proto mohou být posláni. Dvojice je symbol bratrství, a také podmínka Ježíšovy přítomnosti uprostřed nich. Nejsou něčím mimořádní, jsou to lidé jako my. Tím, co je spojuje, je Ježíš.

„jděte a hlásejte: přiblížilo se nebeské království. Uzdravujte nemocné, probouzejte k životu mrtvé, očišťujte malomocné, vyhánějte zlé duchy.“ – nebeské království je přítomné v Ježíšovi, i v těch, které on posílá, protože mají téhož Otcova Ducha, Ducha Svatého. Bůh Otec vládne mezi svými dětmi s láskou, jeho království je království svobody, radosti a pokoje. Když Ježíš mluví o nemocných, má na mysli především nemoc duše, kterou je hřích. Nemoc těla je jen obrazem nemoci duše, kvůli které člověku hrozí záhuba, dokonce záhuba věčná. Ale i člověk žijící v těžkém hříchu, odvrácený od Boha, a tedy za živa mrtvý, může být probuzen k životu. Velmi výstižným obrazem těžkého hříchu je malomocenství – člověk sice ještě žije, ale míří ke smrti. Božím milosrdenstvím však může být očištěn, znovu postaven na cestu života. Zlí duchové, které apoštolové mají vyhánět, jsou ti, kteří s pomocí lži ničí vztahy mezi člověkem a Bohem i mezi lidmi navzájem. Duch Svatý je však duch pravdy, vrací nás do reality – že jsme děti jednoho Otce a vůči sobě navzájem bratři a sestry.

Milí bratři a sestry, to, co popisuje sv. Matouš v evangeliu je stále aktuální. My patříme k těm obdarovaným, skrze které se má nebeské království šířit dále – kéž se nám to s pomocí Boží daří. Začínat máme vždy ve svém nejbližším okolí. Amen.